Není zbytečného sdělení o emocích, každé si najde svého adresáta a může pomoci například při truchlení. Nezavrhujme proto kvůli předsudkům předem žádnou cestu.
Skutečně není nic takové, jak se může zdát. Před několika lety jsem byl vyzván, abych na „jenom několik řádků“ napsal něco o smutku a truchlení. Řádků bylo přesně jedenáct, ale text musel být kratičký, nakonec to byly pouhé čtyři věty. Bylo to do bulvárního časopisu, který se věnuje hlavně senzacím ze života slavných. Tak jsem zvažoval, jestli chci mít jako psycholog svoji fotku, jméno a názor v takovém prostředí. Vyjádření na vážné téma a v malém rozsahu ve mně vyvolávalo velké pochybnosti. Měl jsem utkvělou představu, že podobné texty patří jenom do váženého a seriózního periodika. Teď zpětně si přiznávám, že jsem vlastně pociťoval k bulvárnímu tisku silný despekt.
Truchlení a smutek jsou citlivá témata
Truchlení považuji za náročný a citlivý proces a text vedle paparazzi snímků herců a zpěváků mi přišel nevhodný. Požádala mě ale známá, tak jsem jí chtěl vyhovět. Nakonec byl text článku následující: Jak pomoct pozůstalé? Vytvořte truchlící osobě prostor pro pláč a vyjádření smutku. I když si přejete, aby „to“ rychle přebolelo, smutek má v životě své místo. Snahy o pozitivní nadhled a rychlé zapomenutí truchlení komplikují. Ovšem v případě, že se jeho projevy stupňují, jsou častější, provází je nechutenství nebo nespavost a začnou být pro truchlícího kriticky vyčerpávající, vyhledejte odbornou pomoc.“ Samozřejmě, o smutku a truchlení by bylo možné napsat hodně. (Velmi užitečnou knihu o truchlení napsala např. Verena Kast.)
Psycholog a média – komplikovaný vztah
Se zveřejněním jsem se nikde nechlubil, spíše jsem si vyčítal, že jsem přece jenom jako soukromý psycholog neměl na spolupráci kývnout. Časopis je týdeník, a tak za sedm dní byl můj mini článek minulostí. Nikdo v mém okolí jej nezaregistroval a nezmiňoval. Uzavřel jsem si to celé pro sebe jako jednorázovou a zbytečnou aktivitu, která vlastně nic nepřinesla. Nadále jsem připravoval jiné materiály, z nichž jsem měl radost a pocit užitečnosti. Sice jsem na ně neměl přímou odezvu, ale můj pocit byl „velmi dobrý.“
Po nějaké době se do terapie ke mně přihlásila starší paní. Přišla i s výstřižkem z časopisu. Četla jej v kadeřnictví. Ano, byl to zmiňovaný mini článek a ona ho vnímala, jako by celé sdělení bylo „napsáno jenom a přesně pro ni“ a mělo pro ni velký osobní význam. Absolvovala u mě několik sezení.
Předsudky
Žijeme v době informačního smogu a denně nás zavalí množství informací. Nechci k tomuto znečišťování přispívat, i když mám pořád pocit, že se přísun informací dá ovládat a filtrovat – ano, díky tlačítkům „mute“ „off“ a „sleep“ atd. Není zbytečného sdělení, každé si nakonec najde svého adresáta. Pro mě bylo důležité uvědomit si, že není dobré soudit a vymezovat se a někdy je fajn dát šanci i bulváru. „Hoďte kamenem, kdo jste jej nikdy nečetl…“
Jestli vás článek inspiroval k zamyšlení a máte zájem se tématu věnovat osobně, kontaktujte mě e-mailem boris@borisstepanovic.cz nebo telefonicky na +420 605 722 592. Bude mi ctí se s vámi potkat a doprovázet vás na cestě k hlubšímu sebepoznání a sebepřijetí.
Mohlo by vás také zajímat: Samota a osamělost