Trend longevity a biohackingu slibuje delší a kvalitnější život. Stále více lidí si ale začíná uvědomovat, že neustálé sledování dat o vlastním těle může vést spíše k úzkosti než ke klidu. Kde je hranice mezi zdravou péčí o sebe a posedlostí kontrolou? A proč se dnes strach ze stárnutí projevuje intenzivněji než dříve?
V březnovém vydání časopisu Reportér jsme měl možnost vyjádřit se krátce pro článek
ohledně trendu longevity. Pročtěte si tady i to, co v časopise nebylo uvedeno.
1. Vnímáte ze své praxe, že kvůli současné možnosti mít nonstop biologická data o
svém těle, přibývá projevů obsese zkoumání těchto hodnot a jejich ladění do ideálu?
Že si lidé nutkavě hlídají spánek, uzavření kroužků aktivity? V médiích se objevují
termíny jako orthosomnie či posedlost dlouhověkostí…
V mé praxi se již stalo běžným, že sice požádám klienty o ztlumení mobilu v čase sezené,
ale stejně je obtěžují chytré hodinky, které svítí, vibrují a hlásí se o slovo. Nekontrolují si sice
stav přímo na sezení, ale mám představu, že to dělají jindy, protože o datech z hodinek
dokážu mluvit podrobně, když popisují svůj spánek apod.
Úzkosti
Celkově bych spíše řekl, že přibývá klientů s úzkostí. Klienti zažívají nejenom „tradiční“
úzkosti, ale i ty, které jsou např. spojeny s obavami současné doby a mezi ně patří i strach ze
stárnutí. Z pohledu zvenčí se může někomu zdát, že se jedná o zbytečnosti, ale ty jsou
často, vlivem mediálního tlaku, individuálně vnímány jako důležité.
2. Dřív se v souvislosti se stárnutím řešilo hlavně anti-age, vypadat mladě a byla to
doména beauty byznysu, který cílí primárně na ženy. Teď s tématem biohackingu,
longevitu, nástupu technologií a snaze tělo optimalizovat, se ten zájem přesunul i k
mužům. Mám pocit, že jestli v devadesátkách byl synonynem – s nadsázkou – mužské
krize sporťák a mladá milenka, dnes muži 50 + se pustili do boje se stárnutím,
investují do doplňků, cvičení, atd. Je to tak, nebo ne? Je tam proměna?
Muži si vždy budou velmi neradi připouštět bezmoc a úzkost s ní spojenou. Tuto úzkost, jak i
ostatní emoce, které vnímají jako oslabující, maskují nejčastěji prací, přehnanou aktivitou na
udržení výkonu, síly a dominance. To platilo pro devadesátky i dnes. Změna je jenom ve
formě prostředků, cíl je pořád stejný. Tato tendence je dána zčásti biologicky a zčásti
společensky tím, že pro stárnoucí, tj. pravděpodobně nemocné a bezvládné není ve světě,
kde je adorována aktivita, rychlost a mládí, místo.
Muži se neradi smiřují s limity
Člověk bez úzkosti a strachu neexistuje, patří k němu a mají své místo v našem životě.
Samozřejmě, že všechny problémy se nevyřeší naráz, ale život je nedokonalý a smířit se i
s vlastní nedokonalostí je velkou výzvou, pro muže i pro ženy, zejména perfekcionisty.
Nejenom muži ale všichni máme rádi pocit, že něco ovládáme a máme pod kontrolou. Jestli
je to stárnutí nebo počasí. Skutečnost je ale taková, že s jistotou nevíme, co se stane
nejbližších 10 minut.
3. Ten longevity trh marketingově pracuje s naším podvědomým strachem ze stárnutí,
ze smrti. Na druhou stranu, právě strach, stres je uváděn jako jeden z
nejvýznamnějších urychlovačů stárnutí. Není to tedy také o přijetí toho faktu, že prostě
stárnutí je součást života, že některé věci nejde „očůrat“?
Máte pravdu, v dnešní době není jednoduché přijímat hranice a omezení. A ani fakt, že něco
se nedá změnit. Konzumní nabídka je často vymyšlena tak, že ignoruje realitu: Nemáš
peníze? Nevadí, koupíš na dluh! Nepotřebuješ toho tolik? Takovou slevou nemá smysl
odmítnout! Nepotřebuješ tento produkt? Bez něj ale nebudeš vnímán atraktivně! atd…
Pracuje se tedy nejenom se strachem ale hlavně falešnou nadějí a iluzí, že něco je možné
získat zkratkou a konec neexistuje. To je někdy součástí i různých sebe rozvojových a
sebezdokonalovacích technik, které slibují rychlé cokoliv.
Nerad bych působil tak, že jsem proti udržování se v kondici a užívání medikace, vitamínů a
podstupování léčivých procedur. Přimlouvám se ale za přemýšlení o tom, jak prožít konec
života tak, abychom odevzdali vše, co je důležité, vyřešili a uzavřeli i bolestné zážitky a
situace, poskytovali naději mladším, že život má smysl prožít aktivně a s odvahou. Nikdo
nevíme, kdy se náš život skončí a za jakých podmínek, proto je dobré si čas od času tuto
skutečnost uvědomit a nenechávat mnoho „otevřených ran“ ve formě konfliktů,
nedorozumění a křivd ale hledat způsob smíření s okolím i se sebou samým. Možná
vyhýbání se těmto nepříjemným situacím je taky jeden z nevědomých důvodů trendu
„longevity“.
Léčivá a regenerační síla přírody
Rád bych taky podotkl, že je skutečně užitečné udržovat kontakt s přírodou, sledovat
koloběh a střídání období a s tím přijímat začátky i konce.
Pokud vás článek přivedl k zamyšlení a chtěli byste se některému z témat věnovat hlouběji, můžete se mi ozvat e-mailem na boris@borisstepanovic.cz nebo telefonicky na +420 605 722 592. Rád vás osobně poznám a společně se podíváme na to, co ve vašem životě právě potřebuje pozornost.
Příspěvky prošly jazykovou korekturou a jsou psané bez pomoci AI.
Mohlo by vás také zajímat: Krize středního věku?