Samota a osamělost není to stejné. Obě jsou spíše stigmatizovány jako něco typické pro osoby neúspěšné, neschopné, neatraktivní. S těmito charakteristikami nechce být nikdo v naší době spojován.
Pohled psychologie na samotu
Samota, jako nedostatek kontaktů může vzniknout:
- Dobrovolně – v situacích, kdy potřebujeme být sami – pracujeme, přemýšlíme, relaxujeme
- Důsledkem okolností – např. zdravotní stav, nouzový stav
- Důsledkem vnitřního tlaku a obav – vyhýbání se kontaktům s druhými lidmi
Když je samota aktivní volbou, tak psychiku obohatí. Samota, kterou si sami vybereme a zorganizujeme s jasným cílem odpočinout si – tzv. „vypnout“, může přinést více energie, nápadů, umožní se nám více propojit s naším vnitrem, můžeme se oddat vzpomínkám, fantaziím, promítáním o životě, vymýšlením něčeho nového. Nebo plně a nerušeně vnímat hudbu, knihu apod. To jsou rozhodně pozitivní vlivy na psychiku.
Naopak samota jako důsledek nucené izolace v nás vyvolává nepříjemné pocity. S těmito se snažíme bojovat a řešit je. Často ale sáhneme po řešeních jednoduchých – jídlu, cigaretám, alkoholu. A to vede k obezitě, sklonu k alkoholismu apod. Nepříjemných pocitů frustrace se někteří zbavují výbuchy vzteku a hněvu. Může dojít k násilí i v důsledku zdánlivě nevinného nedorozumění.
Samota důsledkem strachu a obav z kontaktů s okolím postupně způsobuje další a další komplikace v životě jedince a může vést k závažným psychickým poruchám, které mohou být znova doprovázeny alkoholismem nebo zajídáním problémů. Vystupňovat se může až do sebevražedných pokusů.
Kdy samota přechází v osamělost?
Osamělost je častá emoční reakce na samotu. Ale tento pocit může vzniknout i v situaci, kdy jsme „mezi lidmi“. Pociťujeme touhu po kontaktu s jinou osobou a tento se nám nedaří nebo nedostává. Tento prožitek se běžně vyskytuje v životě, nebezpečný je, když je dlouhodobý. Osamělost je bolestná zkušenost. Znají ji lidi, kteří např. ztratili zaměstnání, životního partnera, přestěhovali se do jiného města, změnila se jim náhle finanční situace, odešli do důchodu apod. Lidi, kteří ji zažívají, udělají „cokoliv“, aby se jí zbavili. Jsou pak lehce zneužitelní a je možné je oklamat nabídkou „kontaktu“. Je to v podstatě princip práce „šmejdů“ se starými lidmi apod.
Časté je, že se jednotlivec za pocity osamělosti stydí, nemluví o nich, a to ještě více prohlubuje pocit osamělosti. Pocit osamělosti je stigmatizován jako něco typické pro osoby nechtěné, nevítané, na okraji společnosti, které jsou neúspěšné, neschopné nebo neatraktivní. S těmito charakteristikami nechce být nikdo v naší době spojován. Ideálem je být ve středu zájmu, být v pohybu, produktivní. Což není možné být neustále… Domnívám se, že i proto je někdy na aktivně vyhledanou samotu pohlíženo jako na něco „divného“. („To ti vadí lidi? To seš tak nesnášenlivá? To není normální být sám o víkendu. Aby si neskončila pak sama do konce života.“ a podobné reakce).
Jak samotu zvládnout?
Důležité je, v jaké kondici a rozpoložení nás samota zastihla. Máme dostatek funkčních vztahů s okolím? S rodinou, známými, kolegy či sousedy? Pěstujeme nějaké koníčky, které nám přinášejí radost? Jsme v dobré fyzické kondici? Máme stabilní zaměstnání nebo práci? Máme zkušenost, že jsme samotu už někdy zvládli? Nebo jsme byli svědkem toho, jak někdo samotu zvládal? Toto všechno může pomoct situaci překonat.
Vnímám velký rozdíl mezi samotou např. v karanténě a samotou, která přichází po rozvodu, úmrtí apod. V té první někdy stačí aktivizovat se podle rad „z časopisů“ a v případě, že nejsme zatíženi jinými problémy, se nemusíme dostat k přejídání nebo zvýšené spotřebě alkoholu a dokážeme ji zvládnout. Naopak úmrtí blízké osoby je spojeno s procesem truchlení, stejně jako rozchod nebo rozvod. Tento proces je dlouhý, má několik fází a musíme svůj život změnit a přizpůsobit nové situaci. Všeobecně by se dalo říct, že pomáhá přiznat si, že tento problém existuje a nestydět se vyhledat pomoc. Odborníka nebo někoho, komu můžeme důvěřovat. Sdílet, mluvit o tom, co prožíváme. Nebo pozorovat a aplikovat to, co funguje u někoho jiného.
Mohlo by vás také zajímat: Jak může vzniknout syndrom vyhoření?