Dlouhé mlčení, snaha nezatěžovat okolí a být „v pohodě“ často končí výbuchem. Nechceme být konfliktní – ale ztrácíme tím kontakt se sebou. Článek nabízí pohled na to, proč je důležité mluvit včas a s respektem k vlastním hranicím.
Mnoho lidí zná tenhle vzorec: dlouho mlčí, snaží se přizpůsobit, „nezatěžovat“, být tiší a přijatí. A pak přijde chvíle, kdy to nejde dál. Stačí drobnost – a následuje výbuch.
Nejde o hysterii. Jde o nahromaděné napětí, které nemělo kam odejít. Často v sobě dusíme poznámky, potřeby nebo nesouhlas, protože:
- nechceme vypadat jako problémoví,
- bojíme se odmítnutí,
- chceme být oblíbení.
Jenže tím, že mlčíme, přestáváme brát vážně sami sebe. Potlačené emoce ale nezmizí – jen se nahromadí. A pak explodují v situaci, která původně vůbec nebyla tak vážná.
Okolí často nechápe, co se děje. Ale pro nás samotné je to také bolestivé. Vybuchneme – a pak cítíme vinu, stud nebo výčitky.
Co s tím?
- Zkoušejme si v malých věcech říkat o to, co potřebujeme.
- Uvědomujme si, kdy mlčíme ze strachu a kdy z vědomé volby.
- Hledejme způsob, jak vyjádřit nesouhlas bez výčitek a dramatu.
Respekt k sobě začíná u obyčejné věty:
„Tohle mi nevyhovuje.“
A taky u odvahy říct ji včas.
TIP: Je důležité porozumět vlastním pocitům žárlivosti a závisti a zpracovat je tak, aby nás motivovaly k aktivitě, ne k tomu, aby o nás druzí říkali, že nemáme dostatek pochopení.
Jestli vás článek inspiroval k zamyšlení a máte zájem se některému tématu věnovat osobně, kontaktujte mě e-mailem na boris@borisstepanovic.cz nebo telefonicky na +420 605 722 592. Bude mi ctí se s vámi potkat a doprovázet vás na cestě k hlubšímu sebepoznání a sebepřijetí.
Příspěvky prošly jazykovou korekturou a jsou psané bez pomoci AI.
Mohlo by vás také zajímat: Vytáčí mě, když se tohle stane