Na početné žádosti o překlad příspěvku – Reflections on the benefits of providing a client the freedom and space of non-intrusive support and how deliberate inaction should not feel like a failing –  nabízím jeho překlad.

Reflektování výhod dávání klientovi svobody a prostoru za pomoci nenásilné podpory a toho, že záměrná nečinnost by neměla být vnímána jako selhání. 

Poslední email Akademie Aura-Soma o principu nenásilnosti mě hluboce dojal a inspiroval. “Potřeba pomáhat”, se kterou je úzce spojený postoj “Já to vím lépe než ty…”, je častým jevem mezi psychology a esoteriky.

Pracuji jako psycholog a svou terapeutickou práci opírám o “PCA – Na klienta orientovaný přístup”, založený Carlem C. Rogersem. Vím velmi dobře, jak těžké je pro terapeuta udržet si bdělé vědomí, citlivost a pocit bezpečí s klientem, který právě detailně popisuje, jak se chystá provést sebevraždu, jak odmítá jíst nebo přijímat jakoukoliv potravu, jakou manipulativní strategii má vymyšlenou na svého partnera nebo jak bojuje se vztekem kvůli ztrátě blízkého apod. V takových momentech obvykle terapeut nabývá pocitu nadřazenosti a může dospět k přesvědčení, že by se měl snažit vyřešit daný problém, nebo dokonce ochránit klienta a jeho blízké. Cítí, že má na to právo a že to je ten správný postoj, zejména ve vypjatých situacích nebo během dlouhodobě “neúčinné” terapie, kdy nejsou vidět žádné “výsledky”.

Co se v nás odehrává během takové situace? Ve chvíli, kdy máme potřebu vykonávat dobro, kdy máme nutkání pomáhat a vnímáme “intuitivně” tyto dobré skutky jako “správné”?

Z vlastní zkušenosti mohu říct, že v takové chvíli probíhá v hlavě terapeuta rychlý rozhovor mezi jeho vnitřními postavami, pojmenovanými např. “Chytrá mysl”, “Erudovaná odbornost”, “Vždy nápomocná Popelka”, “Spasitel všech” a možná ještě dalšími jinými. Každá z těchto postav chce “našemu světu” něčím přispět. Možné řešení je pak cítit za dveřmi. Možnost poskytnutí “důkazu” o svých schopnostech, podpořeného frázemi o bezmezné pomoci a hlubokými znalostmi, je lákavé. Ale právě v tomto momentu se od klienta odpojujeme, protože se začínáme zabývat rozhovorem s našimi vnitřními postavami o reflexích klienta a setrváváme ve vlastní hlavě. Jakmile najdeme nebo přijdeme na “nejlepší odpověď”, začneme mluvit o řešení daného problému, dáváme neuvěřitelně chytrá vysvětlení chování a jsme schopní přetvořit cokoliv v pozitivní a optimistická řešení. Těšíme se na to, jak nám klient poděkuje, na jeho údiv, obdiv, vděk, pokoru, prostě cokoliv, co by nás utvrdilo v našem snažení. Naše vnitřní postavy jsou spokojeny a ujištěny o své pravdě a schopnostech a “potřebě tohle dělat… rozdávat jejich dary”.

7diagonal

Během “ezoterických” seminářů jsem otázek týkajících se tohoto procesu slyšel mnoho, a většinou byly zodpovězeny takto: “Je to v pořádku, protože klient si tento způsob do určité míry vybral sám, takže to nevadí a není nutné zkoumat naši motivaci až tak moc do hloubky, protože je taková, jaká by měla být.” Avšak takový způsob přemýšlení by nás mohlo, dle mého názoru, přivést až ke krajní nezodpovědnosti. Jako bychom si řekli, že je to nakonec všechno stejně jedno. Takový postoj je možná v pořádku, přesto jsem přesvědčený o tom, že, i když přistoupím na možnost, že ten druhý má vlastní plán či směr, který mně není jasný a který nevidím, dělání těchto “dobrých skutků” by nemělo být jeho součástí. Proč by vůbec mělo být? Jenom proto, že se nám v našich hlavách tyto postavy hlasitě ozývají? Pak bychom si mohli položit otázku, proč je potřebujeme “vytahovat na povrch”?

Je opravdu těžké být s někým, kdo dělá chyby nebo se vydává špatným směrem. Ale víme vůbec, jestli to tak opravdu je? Akceptovat skutečnost, že naším cílem není prosadit vlastní “pohled”, byť by mohl být správný či logický, nýbrž přijmout fakt, že ten druhý možná ještě na to není připravený a MOŽNÁ má k tomu velmi dobrý důvod, by mohlo být pro nás velmi bolestivé. Možná, že se bojíme konfrontace a přiznání si vlastních strachů, pesimizmu, agrese, omezení, naivity, špatné nálady nebo zbabělosti. Každý, kdo pracuje s lidmi, by se měl touto důležitou otázkou pečlivě zabývat. Je dobré a zároveň osvobozující lépe poznat naše vlastní nenasytné vnitřní postavy.

Co můžeme tedy v těchto kritických momentech udělat pro to, aby naše přítomnost nebyla marná? Tak třeba to, že začneme věřit v to, že ten druhý člověk, že ta životní energie uvnitř lidské bytosti sedící před námi je schopna posunout se kupředu za jakýchkoliv podmínek a jít podle plánu, který je nám ovšem neznámý. Jedna z věcí, kterou můžeme nabídnout my, je (téměř) stoprocentně vnímat toho druhého, být s ním a sdílet s ním daný moment. Pak bychom mohli být schopni snadněji poznat, zdali můžeme něco nabídnout nebo dodat. Otázku? Mlčení? Pozorování? Poznámku? Úsměv? Autentický zájem a vůli pochopit “jaké to je”? Toto ale není možné, pokud do toho vstupuje některá z našich postav, která říká např. “Takový typ lidí nemám rád…. Myslím, že takový člověk by měl… Nemohu akceptovat, že udělala něco takového… Neměl právo říct něco takového… Muži nemají intuici…. Ženy jsou tak upovídané…. Vymóděni lidé jsou povrchní… Zbožňuji optimistické lidi… Bojím se tak silného smutku, mohlo by mě to zničit…“

Bezvýhradné přijetí je náročná a obtížná dovednost, ale upřímný zájem o pocity a vnitřní svět druhého může být nesmírně léčivý. Nástrahou je ale to, když se necháme “utopit” v pocitech klienta. Opravdová empatie spočívá v schopnosti vnímat nejen to, co se s klientem právě děje, ale také vnímat sám sebe. Když podlehneme vlastním pocitům, měli bychom to brát jako signál toho, že zřejmě nejsme příliš nápomocní v této konkrétní situaci, že to v nás rezonuje až moc silně, a proto léčivé propojení není dost možné.

Přiznávám, že toto téma je mnohem složitější a že na něj může existovat spousta jiných názorů. Přesto si myslím, že primárně by se měl náš přístup opírat o pokoru, bezvýhradné přijetí, empatii, reflektování nabídky poskytnout pocit bezpečí k objevování, místo předvádění svých vlastních ctností. Jsem si jistý, že každý terapeut potřebuje vlastní terapii, tzn. že se potřebuje vydat na cestu objevování, během které by pochopil křehkost svých pocitů, strachů, radostí apod., aby je uměl rozeznat a rozlišit a neskrýval je za “intuici” či “vnitřní hlas”. Toto všechno by mu mělo pomoct v tom, aby se cítil silný, spokojený a uvědomoval si vlastní pocity, zatímco pozoruje slepého, němého člověka, který nastupuje nebo vystupuje z vlaku. Možná pomocí soustředěného pozorování a snahy představit si, jaké to je být v “kůži” toho druhého, budeme moct dosáhnout lepší výsledek, než kdybychom někoho nutili nastoupit na vlak, protože “každý přece chce cestovat” a “jeden druhému by měl pomoct na ten vlak nastoupit”.

Byl jsem schopen napsat tyto řádky jen díky tomu, že nemám strach z toho, že bych se mohl naprosto mýlit, nicméně i nadále pokračuji ve svém snažení a hledání. Tyto myšlenky srdečně věnuji všem, kteří se snaží o lepší svět, ať už to dělají jakkoliv.

5 bottles splash shot copy2

Zamyšlení Mikea Bootha, na které jsem ve výše uvedeném článku reagoval.

Právo rozhodovat za sebe sama – výzva od Mikea.

Jeden z hlavních principů Aura-Soma® systému, který je velmi často chápán nesprávně a dokonce není brán v potaz, je jeho základní hodnota nenásilnosti. Co to tedy přesně znamená? Znamená to nahlížet na situaci se soucitem, avšak zároveň nenechat se pohltit “snahou dělat dobro”. Nemohu ani slovy vyjádřit, jak nesmírně důležitý tento princip je.

Ze všech příběhů mi Vicky nejčastěji vyprávěla ten o nevidomém, němém člověku, který se na vlakovém nástupišti rozhodoval, zdali do vlaku nastoupí či nikoli. Ten člověk byl sám a jednou nohou byl už ve vlaku, ale druhou stál ještě na nástupišti – uvízl ve vlastní situaci. Otázka zní, zdali bychom měli tomu člověku pomoct. Vzniká tedy dilema, jestli mu máme pomoct na ten vlak nastoupit nebo ne. Pokud se ale ukáže, že jsme udělali nesprávné rozhodnutí, pak ten člověk nedojede tam, kam potřebuje. Zní to sice jednoduše, avšak po letech uvažování o tomto dilematu se odpověď zdá být čím dál těžší.

Většina přívrženců Aura-Soma systému mají touhu a nutkání pomáhat a být druhým užiteční, podobně jako v situaci němého člověka. Nemohlo by to však znamenat, že tímto přístupem zasahujeme do opravdového přání či záměru duše člověka? Nebyla by to závažná násilnost? Pokud bychom se rozhodli udělat nějaký krok dříve, než by byla situace vyjasněna, velice snadno bychom mohli udělat chybu. Není však mým záměrem touto úvahou nikoho strašit, nýbrž objasnit základní předpoklad Aura-Soma systému.

Potřebujete odbornou pomoc?