Samota…zvláště teď v čase svátečním potřebujeme někdy být na chvíli bez hluku okolí. Rozhodně se ale nechceme cítit osaměle. Samotu si můžeme dávkovat, osamělost přichází někdy postupně, někdy vlivem tragických událostí najednou.

Spolu s dalšími odborníky jsem se měl možnost nad tématem samoty a osamění zamyslet pro aktuální číslo časopisu Žena a život.

Moji část si můžete pročíst tady nebo v prosincovém vydání časopisu.

Podle některých výzkumů je samota pro zdraví škodlivější než například alkohol nebo obezita. Souhlasíte?

Na začátek trocha teorie, abychom si rozuměli, jak pojmy chápeme. Samota, jako nedostatek kontaktů může vzniknout:

  • Dobrovolně – v situacích, kdy potřebujeme být sami – pracujeme, přemýšlíme, relaxujeme
  • Důsledkem okolností – např. zdravotní stav, nouzový stav
  • Důsledkem vnitřního tlaku a obav – vyhýbání se kontaktům

Takže, když uvažujeme o škodlivosti samoty, nám ta, kterou si sami vybereme a zorganizujeme s jasným cílem odpočinout si – tzv. „vypnout“, může přinést naopak více energie, nápadů atd. V této situaci je její přínos pozitivní a konstruktivní.

Naopak samota jako důsledek nucené izolace např. v současnosti v důsledku epidemie a vládních nařízení, v nás vyvolává nepříjemné pocity. S těmito se snažíme bojovat a řešit je. Často ale sáhneme po řešeních jednoduchých – jídlu, cigaretám, alkoholu. A to vede k obezitě, sklonu k alkoholismu apod. Nepříjemných pocitů frustrace se někteří zbavují výbuchy vzteku a hněvu. Může dojít k násilí i v důsledku zdánlivě nevinného nedorozumění.

Samota důsledkem strachu a obav z kontaktů s okolím postupně způsobuje další a další komplikace v životě jedince a může vést k závažným psychickým poruchám, které mohou být znova doprovázeny alkoholismem nebo zajídáním problémů. Vystupňovat se může až do sebevražedných pokusů.

Jak na nás samota působí? Co dělá s naší psychikou? S naším zdravím?

Když je samota aktivní volbou, tak psychiku obohatí. Umožní se nám více propojit s naším vnitrem, můžeme se oddat vzpomínkám, fantaziím, promítáním o životě, vymýšlením něčeho nového. Nebo plně a nerušeně vnímat hudbu, knihu apod. Pořádně se vyspat nebo tvořit bez rušení okolí. To jsou rozhodně pozitivní vlivy na psychiku.

Tento pocit můžeme zažít i na začátku samoty v důsledku okolností, když se ji snažíme konstruktivně zvládat a uvědomujeme si tyto možnosti, které nám přináší. Toto nastavení je ale dlouhodobě těžko udržitelné, jestli zároveň dochází k nedostatku pohybu, sociálních kontaktů, smyslových vjemů, omezení pravidelného režimu a podobně.

Kde je ta hranice, kdy samota přechází v osamělost?

Osamělost je častá emoční reakce na samotu. Ale tento pocit může vzniknout i v situaci, kdy jsme „mezi lidmi“. Pociťujeme touhu po kontaktu s jinou osobou nebo lidmi a tento se nám nedaří nebo nedostává. Tento prožitek se běžně vyskytuje v životě, nebezpečný je, když je dlouhodobý. Osamělost je bolestná zkušenost. Znají ji lidi, kteří např. ztratili zaměstnání, životního partnera, přestěhovali se do jiného města, změnila se jim náhle finanční situace, odešli do důchodu apod. Lidi, kteří ji zažívají udělají „cokoliv“, aby se jí zbavili. Jsou pak lehce zneužitelní a je možné je oklamat nabídkou „kontaktu“. Je to v podstatě princip práce „šmejdů“ se starými lidmi.  

Jaké pocity mají osamělí lidé?

Nejčastější pocity osamělých lidí jsou kromě smutku podrážděnost, vysílení, depresivní nálady, pocity beznaděje. To vše se může v některých případech střídat s pocity vzteku, agrese, zmaru, nepochopení, závisti. Vykulminováním mohou být sebevražedné tendence. Nebo touha mstít se za vyloučení ze společnosti. Takovýto extrémní příklad zachytil bravurně film „The Joker“.

Časté je, že se jednotlivec za pocity osamělosti vlastně stydí, nemluví o nich, a to ještě více prohlubuje pocit osamělosti. Je těžké přiznat, že nedostáváme ideálu „společenskosti“, tak požadovaném v dnešní době. Více o něm v další odpovědi.

Pocit osamělosti je často spojen s depresí, zapříčiňuje např. problémy se spánkem, úzkostí apod.

Stydíme se za osamělost? Je to určité tabu, o kterém se moc nemluví?

Pocit osamělosti je stigmatizován jako něco typické pro osoby nechtěné, nevítané, na okraji společnosti, které jsou neúspěšné, neschopné, neatraktivní. S těmito charakteristikami nechce být nikdo v naší době spojován. Ideálem je být ve středu zájmu, být aktivní, v pohybu, produktivní. Co není možné být neustále… Domnívám se, že i proto je někdy na aktivně vyhledanou samotu pohlíženo jako na něco „divného“. („To ti vadí lidi? To seš tak nesnášenlivá? To není normální být sám o víkendu. Aby si neskončila pak sama do konce života.“ a podobné reakce)

Jak samotu zvládnout (například v karanténě, po rozchodu, rozvodu, úmrtí blízkého člověka…)?

Důležité je, v jaké kondici a rozpoložení nás samota zastihla. Máme dostatek funkčních vztahů s okolím? S rodinou, známými, kolegy, sousedy? Pěstujeme nějaké koníčky, které nám přinášejí radost? Jsme v dobré fyzické kondici? Máme stabilní zaměstnání nebo práci?

Máme zkušenost, že jsme samotu už někdy zvládli? Nebo jsme byli svědkem toho, jak někdo samotu zvládal? Toto všechno může pomoct situaci překonat.

Vyjmenovala jste ale celkem traumatizující události v životě, které přinášejí mnoho dalších emocí, které je potřebné zpracovat a stojí vždy za zvážení obrátit se na odborníka. Obzvlášť v situacích, když je na nás někdo závislý – děti, stárnoucí rodiče, nemocný partner… je důležité odhadnout vlastní síly a situaci nepodceňovat.

Vnímám velký rozdíl mezi samotou v karanténě a samotou, která přichází po rozvodu, úmrtí apod. V té první někdy stačí aktivizovat se podle rad „z časopisů“ a v případě, že je nejsme zatíženi jinými problémy se nemusíme dostat k přejídání nebo zvýšené spotřebě alkoholu a dokážeme ji zvládnout. Naopak úmrtí blízké osoby je spojeno s procesem truchlení, stejně jako rozchod nebo rozvod. Tento proces je dlouhý, má několik fází a musíme svůj život změnit a přizpůsobit nové situaci.

Co nejvíce pomáhá?

Všeobecně by se dalo říct, že pomáhá přiznat si, že tento problém existuje a nestydět se vyhledat pomoc. Odborníka nebo někoho, komu můžeme důvěřovat. Sdílet, mluvit o tom, co prožíváme.  Nebo pozorovat a aplikovat to, co funguje u někoho jiného.

Lidé často mají problém vydržet jen sami se sebou. Co za tím podle vás je?

Myslíte situaci když…nám vadí, že máme na sebe nároky, kritizujeme se, vyčítáme si. Je to nesnesitelné a nejde to vydržet. Vnitřní krutý kritik může být něco, co v nás zůstalo důsledkem výchovy a brání nám v lepšímu vztahu k sobě ale i k okolí.

Je to to, co máte na mysli?

Lze se naučit být sám? Jak na to?

Jestli máme obavy ze samoty a opuštění i když jsme ve vztahu a mezi lidmi, je užitečné pochopit, proč se toto děje a odkud naše pocity pocházejí. Je dobré věřit, že se dokážeme různým situacím v životě přizpůsobit a pomoct si při jejich zvládání. Nemyslím si, že je potřebné „trénovat samotu“ nebo se jí dopředu obávat. Důležitý je mít dobrý kontakt se sebou, rozumět svým postojům a chování, přiměřeně o sebe pečovat. Pak máme lepší šanci náročné situace zvládnout.

Může mít na nás samota i pozitivní vliv a být prospěšná? Jak?

Jak může být samota i užitečná jsem psal v odpovědích výše.

Někteří lidé, tzv. singles, dobrovolně zůstávají sami a nenavazují partnerské vztahy. Je to z psychologického hlediska v pořádku? Není pro nás přece jen přirozené společenství a partnerství?

Hm, jestli je to skutečně tak dobrovolné, jak se to prezentuje…to je téma sama o sobě 😊

Může se jednat o strach z blízkého partnerského vztahu, strachu z intimity.  Jednou z příčin je nadměrná nebo naopak minimální péče rodičů v dětství. Nebo se může jednat o traumatickou událost z dětství – nejčastěji ztrátu někoho blízkého. Důvodem mohou být i nevyřešené předcházející vztahy.

Spíše se dá říct, že se jedná o ochranu před zklamáním, která se týká lidí s narušeným vazbovým chováním nebo poruchou v oblasti pocitu vlastní hodnoty.

Zvláště mladí lidé, ačkoliv se pohybují mezi spousty lidmi a mají mnoho kamarádů, stejně často trpí pocitem osamění. Co za tím je? Nenavazujeme úzké vztahy?

Vztahy jsou práce, která vyžaduje zručnosti a schopnosti je navazovat, udržovat ale i správně ukončovat. Tyto zkušenosti přirozeně mladým lidem chybí. Často už i ty primární vztahy v rodině jsou komplikované a nefunkční. Pro mladé dospívající lidi je typická nejistota, pochybnosti o sobě, jestli jsem dostatečný. Určitý pocit nepochopení světem „dospělých“ a pochybnosti o sobě samém k dospívání a k vývoji osobnosti patři. Neměl by dlouhodobě přetrvávat.