Spolupráce s www.lui.cz pokračuje i v roce 2020. Díky šéfredaktorce Mirce Dobešové jsem se zamyslel nad tím, kdy je ještě naše snaha o to “dobře vypadat” zdravá a kdy nás začíná ničit.

Článek najdete níže nebo přímo https://www.lui.cz/zdravi-krasa/16319-chudi-jsou-obezni-a-bohati-fit-a-stihli-mysleni-spolecnosti-se-totalne-obratilo-a-uci-lidi-falesne-sebelasce

Nikoho asi příliš nepřekvapí, že představa o tom, co je vizuálně atraktivní, hezké a žádoucí, se v čase proměňuje. Zatímco v minulosti byla „silná“ těla znakem toho, že člověk se má dobře (a zejména má finance na jídlo), dnes naopak platí, že ten, kdo se má dobře (a má finance na ZDRAVÉ jídlo), by měl mít tělo jako ze žurnálu. Jenže honba za ideálním tělem, ale dokonce i snaha smířit se s tím, že ideální tělo nemáme, se stala pro mnohé hlavní náplní života, která stojí na velmi vratkých základech.

Hlavně skvěle vypadat

Zatímco tradiční média usilovně pracovala na tom, aby stanovila obecný ideál krásy správně vypadající ženy a muže, média sociální postoupila o krok dál. Nejprve se snažila pracovat s konceptem tzv. body positivity, tedy pozitivního přístupu k vlastnímu tělu bez ohledu na to, že třeba vizuálním normám neodpovídá. Následně začala na příkladech mnoha tzv. influencerů ukazovat, že nic není nemožné – a to včetně změny stávajícího vzhledu k tomu, po němž člověk touží. Je ale všem, kdo propagují změny životního stylu směrem k dosažení vysněného cíle, vůbec za co děkovat?

„Nejen ideál krásy se mění. Mění se i ideál ženy a ideál muže v naší kultuře. Díky sociálním médiím se daří vytvářet dojem, že se nejedná o idealizaci, ale že jde o něco, co je možné, ´když se budeme více snažit a chtít´. Což je obrovská past pro někoho, kdo je nejistý, nezná svojí vlastní unikátní hodnotu a je zvyklý se podřídit, věřit, že ´všechno jde, když se chce´,“ popisuje psycholog Mgr. Boris Štepanovič.  

Když se ze zdravého životního stylu stane diagnóza

Právě honba za dokonalostí těla dospěla až ke vzniku nové diagnózy, ortorexie, tedy chorobné posedlosti zdravým jídlem. Jak doplňuje Štepanovič, tato porucha je paradoxně „živena“ médii i současným životním stylem. „Ikulturní vzorec je teď takový, že ´chudí jsou obézní, bohatí fit a štíhlí´, což bývalo historicky naopak. Ortorexie je vlastně extrémní snahou o kontrolu a ovládání vlastního těla, což navozuje pocit bezpečí, který postiženému chybí a potřebuje se jím nasytit. Odepírání určitých pokrmů u této diagnózy vlastně přináší pocit uspokojení. Postižený si pak může říct: ´Ovládám se, dokázal jsem to´. A zažije i jakousi euforii z nadřazenosti. Toto je samozřejmě hodně blízko k pocitům u anorexie…Je zajímavé, že podle některých zdrojů mají sklon k ortorexii spíše muži – zejména vzdělaní perfekcionisté,“ upřesňuje psycholog.

Chvilková nenávist sebe sama: povolena

Záměrem hnutí tzv. body positivity v počátku skutečně bylo pomoci lidem s pár kily navíc. Bohužel časem se změnilo jen v další marketingem hnaný koncept vyžadující naplnění jasných norem „jinakosti“. I proto se začínají objevovat další myšlenkové směry týkající se sebepřijetí. Jedním z nich je i tzv. body neutrality trend, který dává každému prostor k tomu, aby se příležitostně „nenáviděl“. Protože – ruku na srdce – i ti ideální, krásní, svalnatí a sexy lidé mají občas splín a jejich zářivě bílé zuby se jim zdají bílé málo, jejich pleť se po náročné noci může podobat kůži šarpeje a jednoduše nic není tak úplně skvělé, blyštivé a nádherné. Je ale vůbec možné – ať už v rámci jakéhokoliv myšlenkového směru – skutečně změnit uvažování o sobě samém?

„Lidé v dnešní době stále častěji trpí poruchami vnímání vlastního těla. Všichni odborníci se shodují, že velkou vinu na tom mají sociální média. Kvůli nim si člověk často připadá méněcenný a vzdálený od ideálu současnosti. Ten, kdo se potýká s problematickým sebepřijetím a chce se vymanit z tlaku a vyhovět požadavkům, se bude muset naučit pracovat s tématy jako vlastní perfekcionismus, přílišná očekávání a přehnané nároky, orientace na výkon, potlačování negativních emocí – úzkost, hněv, strach a projevování agrese. To jsou nejčastější oblasti, které jsou s touto problematikou spjaty. Zapátrat bude možná potřeba i v dětství nebo v dospívání, jestli nedošlo k situacím, které vytvořily prostor pro vznik nejistot, vysvětluje psycholog Boris Štepanovič s tím, že obvykle je třeba využít skutečně odbornou pomoc v podobě psychoterapie a poradenství. V rámci terapií se pak člověk utkává s příčinami svých problémů v bezpečném prostředí a snaží se je nejen pochopit, ale i přijmout jako část své osobnosti.

Ženy sní o těle štíhlém, muži svalnatém – v extrému je obojí zhoubou

I když by se mohlo zdát, že vzhledem jsou „posedlé“ především ženy, opak je pravdou. Také muži podléhají určitým vzhledovým trendům a také oni mají své vlastní démony. Zatímco tedy např. poruchy příjmu potravy, které souvisí nejen s narušeným vnímáním vlastního těla, ale také touhou po štíhlém těle, jsou obvykle spojovány se ženami, muži pro změnu touží po svalech. „U mužů se v poslední době objevuje bigorexie, která byla jako psychická porucha definována v roce 2013. Na rozdíl od mentální anorexie, u které dochází k úmyslnému snižování tělesné hmotnosti, je její podstatou snaha o budování těla – svalstva. Průvodním jevem je zneužívání anabolických steroidů a extrémní posilování. Čím menší podíl tuku a větší podíl svalů člověk má, tím větší cítí uspokojení. Pokud pak postižený najednou přijde o možnost cvičit – třeba i v době koronavirové pandemie – dostaví se pocit úzkosti, deprese i agresivity,“ popisuje Štepanovič.

Touha po kráse vs. pocity méněcennosti

A tak by se dalo říci, že lidé při honu za vysněnými těly na překážky nehledí. Nehledí ani na vedlejší škody a nezřídka ani fatální důsledky. Protože jednoduše řečeno – všeho moc škodí. Možná je přitom tou stěžejní otázkou to, proč se z ideálu krásy stala pro mnohé životní meta. Je navíc patrné, že tento problém se týká žen úplně stejně jako mužů. A pozor – situace mužů je nejspíš ještě o kousek horší. „Místo toho, že i muži podléhají kritériím krásy, bychom vlastně mohli říct, že i muži – stejně jako ženy – trpí pocity méněcennosti. A je pak potřebné podotknout, že muži se na rozdíl od žen obvykle s těmito problémy nesvěřují a trápí se sami, proto pomoc a podpora není tak snadná…,“ uzavírá psycholog s tím, že pocity méněcennosti souvisí s pocity nedostatečnosti a pochybnostmi o sobě samém. Rozhodně se přitom nemusí týkat jen vzhledu, ale třeba i schopností a kompetencí – nezřídka podobný stav pramení např. z podceňování či posměšků v rodině či blízkém okolí. V souhrnu lze ale říci, že pokud člověk nemá rád sám sebe, ani výstavní tělo mu štěstí nezaručí.