V příloze MFD v pondělí 11.5.2020 vyšel článek o tom, proč zažívá tvoření rukama renesanci. Téma je mi hodně blízké, tak jsem s radostí přijal možnost odpovědět na dotazy s tématem spojené. Více v aktuálním vydání magazínu MF ONA dnes.

Psychog Boris Štepanovič v rozhovoru nastiňuje, proč se ruční práce těší takové oblibě a jak se vyrovnat s tím, když máte tzv. obě ruce levé.

Jak si vysvětlujete, že tvoření jako koníček je dnes tak populární?

Tvoření je hmotné, je v protikladu k mnohým dnešním abstraktním zaměstnáním. Aktivně tvoříte, rozhodujete se podle sebe, vidíte výsledek. Ruční práce nás navrací k sobě samým. Pocit relaxace a uklidnění, který při nich zažíváme, přináší uvolnění. Ale jedna věc je sezónní nadchnutí se pro háčkování nebo patinování, jiná je dlouhodobý koníček, rozvíjení schopností, experimentování, vůle zdolat překážky, seznámit se s materiálem, pochopit přesah jednotlivých technik, jejich historii apod. Získáváme dovednosti, objevováním rozšiřujeme svoje obzory, a tím stimulujeme mysl. Učíme se trpělivosti, vnímáme, že i když nejde všechno hned a naráz, jak jsme zvyklí ve virtuální realitě, má význam počkat a vytrvat.

Má vliv i to, že se vlastním dortem, či svetrem můžeme pochlubit na sociálních sítích?

Když sociální sítě fungují jako inspirace, výstavní síň nebo alternativní obchod, je to pozitivní. Sociální sítě nabízejí možnosti získat pozornost, potvrzení, pochvalu. To ale může být past pro každého, kdo se cítí nejistě, má nízkou sebedůvěru a hledá vnější potvrzení vlastní hodnoty. To pak jenom hledáme další a další možnosti, jak získat pozornost a potvrzení. A posloužit k tomu můžou i vlastnoručně vyrobené dorty nebo svetr. Pak naše spokojenost s tím, co jsme vytvořili a se sebou samými, začne záviset na počtu lajků. Tehdy se ze sociální sítě stane něco, co nám nahrazuje nedostatečný pocit vlastní hodnoty.

Je pravda, že rytmus ručních prací, může zafungovat jako meditace?

Ruční práce nabízí možnost relaxace, zklidnění, uvolnění. Jsme ve spojení se svým tělem, reagujeme na to, co se aktuálně děje v daném momentě, jsme vědomě teď a tady. Je to proces, kdy obvykle radost z procesu převyšuje zaměřenost na perfektní výsledek a činnost se tak stává radostnou a uvolněnou. Ale záleží na tom, jak se dané činnosti věnujete. Když někdo u pletení sleduje televizi, ztrácí se napojení na ten rytmus a pak je to spíš výroba, ke které potřebuji rozptýlení. Problém mohou mít i perfekcionisté s nerealisticky vysokými očekáváními a s vysokou mírou sebekritiky. Lehce se z procesu tvoření může stát aktivita plná úzkosti, očekávání chyb. Je fajn mít jasno v otázce: dělám to pro vlastní uspokojení a radost, nebo je pro mě důležité hlavně to, aby se to líbilo druhým?

Jak naopak ustát to, že kolem mě se tolik lidí chlubí vlastnoručními výrobky, ale já mám obě ruce tzv. levé?

Výrobek, i když „nedokonalý“, ale vytvořen s nasazením, zanícením a s radostí zaujme vždy. Když mám obě ruce levé, tak je fajn se zamyslet, proč tedy chci danou činnost dělat a jestli jsem ochoten snášet nezdary. Láká mě dokázat si, že to zvládnu? Ujasnit si, jestli chci zkoušet, učit se překonávat nedostatek sebedůvěry, obavy ze selhání? Snesu pocit, že mi něco nejde a nedaří se? Co je za tím, že chci tvořit? Co od toho očekávám? A vlastně, proč si myslím, že mám obě ruce levé?  Výzvou bude spíše „ustát to“ – najít odvahu něco vyzkoušet bez ohledu, jaký bude konečný výsledek, ale se zaměřením na to užít si to a dát do toho vlastní síly. Ne proto, že teď se to dělá.