Spolupráce s www.lui.cz je pro mě vždy zajímavá. Obvykle je totiž spojena s výzvou popřemýšlet nad smysluplným tématem. Toto se děje díky šéfredaktorce Mirce Dobešové, které se dle mého názoru, daří úspěšně balancovat zaměření webového magazínu mezi komercí a specifickou nekomerční problematikou. Naší poslední spolupráce byla na materiálu o sebevraždách mužů, mužství atd., ze kterého byly nakonec dva články.

Moje odpovědi najdete níže nebo se můžete podívat na hotové články s grafy a fotografiemi:

https://www.lui.cz/zdravi-krasa/15494-sebevrazdy-muzu-jako-dusledek-krize-muzstvi-muzi-si-chteji-udrzet-image-chlapaku-na-depresi-nejsou-pripraveni-tvrdi-psycholog

https://www.lui.cz/zdravi-krasa/15512-definovat-muzstvi-by-meli-gayove-a-heterosexualove-spolecne-radi-psycholog-v-souvislosti-s-narustajicim-poctem-sebevrazd-muzu

 1) Ačkoliv se traduje, že nejvíce sebevražd se odehraje na Vánoce a na podzim, dle statistik je opak pravdou a k nejvíce sebevraždám dochází v březnu a dubnu. Jaké mohou být důvody?

Kulminace depresivních stavů souvisí i přílivem více energie a celkově podnětů v tomto jarním období, které přináší energii i do negativních rozhodnutí a aktivit. Vnitřní konflikty se mohou vyhrotit např. po vypjatých vánočních svátcích, očekáváních od nového roku, a pak jarní probuzení aktivity může podpořit rozhodnutí k sebevraždě.

2) V souvislosti s neschopností prožívat a vyjadřovat vlastní emoce a duševní stav mnozí hovoří o tzv. alexithymii. Prý je častější u mužů než u žen. Setkal jste se už s muži, kteří tímto problémem trpěli? A v obecné rovině – jak tento stav řešit?

Alexithymie je relativně nový termín, který byl zaveden v roce 1973. Je spojována s jinými psychickými poruchami a předpokládá se, že se jedná spíše o naučené chování na základě nepříjemných životních událostí. Projevuje se nejenom neschopností verbalizovat emoce, částečným nedostatkem fantazijního života ale zejména preferencí konkrétního myšlení.

Alexithymie často souvisí se somatoformní poruchou, kdy pacient subjektivně popisuje tělesné obtíže, pro které ale není objektivní vysvětlení. V této situaci je důležitá diagnostika a spolupráce více odborníků – lékař, psycholog a psychiatr.

Tato porucha se častěji vyskytuje u žen než u mužů. Nebylo by přínosné zaměňovat tento stav s obvykle obtížným vyjadřování emocí u mužů, které může mít původ např. v chápání mužské role, osobnostním nastavením nebo ve výchově.

3) Setkáváte se ve své praxi s muži, kteří se potýkají s problémy týkajícími se ne/naplňování konceptu mužství? (Síla, dominance). Je tento jev častý? Co si o něm myslíte? A jak se s tradiční podobou mužství mohou vyrovnat gayové, kteří jsou stereotypně považování za “zženštilé”?

Rád bych upozornil, že zralá mužská osobnost je charakteristická zejména klidem, nesobeckostí, jasnou vizí, rozhodností, vytrvalostí a tvořivostí. To znamená, že se spíše bavíme o vnitřní síle a stabilitě. Aktuálně je ale koncept mužství spíše prezentován ve výkonu, naivní představě neporazitelnosti a aspirací vše zvládnout bez omezení. Pro určité období života je důležité mít tyto představy, ale přijmout je jako normu je mírně řečeno zatěžující. A tomuto trendu muži těžce odolávají. Jak homosexuální, tak heterosexuální.

Výzvou pro gaye může být přijetí vlastních omezení a nevzdávat se při hledání. Mám vlastní zkušenost, že hledat a definovat „mužství“ je překvapivě smysluplné, když se o to pokoušejí společně heterosexuálové a homosexuálové. Sexuální preference se v takovém případě stává druhotní a pracuje se na tom, co je společné a je potřebné rozvíjet. A to jsou vlastnosti typické pro zralé mužství, o kterých jsem mluvil na začátku.

4) Michael Kimmel v souvislosti s dnešní krizí maskulinity hovoří o tzv. „ukřivděném nároku”, tedy stavu, kdy se již mužům nedostává takových privilegií jako v minulosti. Nakolik tento stav skutečně může narušit mužskou psychiku? Je proměna v „tradičních rolích” žen a mužů skutečně možným základem pro psychické problémy mužů?

Michael Kimmel je v poslední době zajímavou a kontroverzní osobou, a tak bych se k němu nerad vyjadřoval.

Většina mužů (hetero nebo homosexuálních) definuje sebe a vlastní hodnotu přes práci. Proto všechny aktuální změny na pracovním trhu a zaměstnanosti jsou pro muže více ohrožující. Ztráta zaměstnání, pronikání žen do typicky mužských odvětví, růst alternativních forem zaměstnání přináší hodně nejistot. Muži potřebují udržovat ideál „nebojácnost/chlapáctví“ a stydí se za slabosti. V novém prostředí toto není tak jednoduché, a tak vzniká přetížení a následně potřeba od svých pocitů nezvládání utíkat.

5) Co dle vás vězí za tak velkým rozdílem v počtu sebevražd mužů ve srovnání se sebevraždami žen? Jsou ženy „odolnější”? Jak tento trend zvrátit?

Je důležité si taky říct, že ženám se častěji nepodaří sebevraždu dokonat, vzhledem ke zvoleným prostředkům. Těžko říct, že ženy jsou odolnější. Spíše více aktivněji využívají možnosti a způsoby, jak s potížemi pracovat. Trpí dvakrát častěji úzkostnými a depresivními poruchami než muži, ale tito obvykle s podobnými problémy nechodí za odborníky.

Muži se celkově méně zabývají svými emocionálními problémy, a tak nejsou na setkání s depresí připraveni. Ta je pak zasáhne o to víc ničivě. Ranní fáze deprese se u mužů projevuje úplně jinak než u žen, a tak může být okolí zmateno. Mezi signály patří např. přehnané profesní nasazení, sociální izolací, extrémními sporty zvýšená konzumace alkoholu nebo neschopnost přijmout pomoc „já to zvládnu sám“.

V současnosti vypadá, že pro muže je jednodušší akceptovat a mluvit o „syndromu vyhoření“ nežli přiznat začínající depresivní stavy, a tak se utvrdit ve vnímání „jsem neschopný a slabý“. Pocity nedostatečnosti, selhání, méněcennosti jsou typické psychické znaky, které startují potíže s depresí.

Tyto pocity ale vyvolávají hodně média, které nastavují normy výkonu, chování a toho co je akceptovatelné a co ne. Zmírnit tuto „masírku“ by bylo jednou z mnoha možností, jak tento trend zvrátit.