Dotaz: Je sebevědomí věc vrozená? Čili někdo si ho udrží bez ohledu na to, jestli v něm je nebo není podporován? Anebo je dané vyloženě výchovou?

Sebevědomí jako takové souvisí se sebe akceptováním, sebedůvěrou a sebe láskou. Na všechny tyto aspekty má rozhodně vliv výchova, kdy např. rozmazlování nebo na druhé straně extrémní očekávání a tlak na dítě vytvořili základ současných problémů.

Zážitek z dětství, kdy je dítě ovládáno, utlačováno nebo zavaleno přehnanými očekáváními postupně snižuje jeho důvěru ve vlastní síly, možnosti a schopnosti. Mizí tak jistota při přijímání sebe, věcí a radostí tohoto světa.  Nelze vinit jenom rodiče, příčiny se dají citlivě najít a řešit, sebevědomí posílit a postupně budovat.

Sebevědomí se v dnešní době spojuje hlavně s vnějšími projevy a vzhledem. Proto se hledá reálný vzor např. sebevědomé ženy těžko. Vizáž je totiž v naší době zavádějící  – je  možné mluvit spíše o mediálních iluzích, které jsou upravovány, retušovány, barveny, a tak neposkytují reálný obraz.

Skutečná tvář a tělo těmto prefabrikovaným obrazům nemůže dostát a vzniká rozpor, který vytváří pocit nedostatečnosti. Tento tlak může způsobit vznik úzkostné poruchy. Tato se pak nedá odstranit jenom vnějšími prostředky. Nároky a očekávání od plastických operací, zeštíhlujících prostředků nebo omlazujících krémů můžou být nerealistické a nesplnitelné.

Purchase this image at http://www.stocksy.com/136033

Dotaz: Už od základky má na holčičí sebevědomí vždycky vliv zájem a nezájem kluků. Na střední to platilo tuplem, která s nikým nechodila, byla za chudinku. Pak mají ženy chvilku klid, akceptuje se kariéra, do pětatřiceti. Ale když se po pětatřicítce nevytasí s partnerem – bez ohledu na to co dokázala, je vnímána jako méněcenná. Mimochodem takto se navzájem hodnotí samy ženy. Proč tomu tak je a jak si v této atmosféře udržet sebevědomí? Zvlášť když je dotyčná bez partnera nedobrovolně?

Dovolím si parafrázovat Vaší otázku: Jak zvládnout tlak společnosti, své očekávání a udržet vlastní závist i zlost na to, že mně se to všechno nepodařilo dosáhnout?

Od dětství se každý bráníme posměchu a vyloučení ze společnosti. Stigmatizace „svobodná“ a případně ještě „bezdětná žena“ je bolestná a na jejím základě dochází ke zklamání a pocitu odmítnutí.

Přemýšlím nad tím, jak se dá „nedobrovolně“ zůstat bez partnera. Může to být způsobeno například očekáváním a nároky na potenciálního partnera. Máme preference, představy, potřeby. A možnost je zkoumat, měnit nebo naopak strnule být jejich otrokem. Seznamování a sbližování je vždy velké riziko, které zároveň poskytuje příležitost dozvědět se něco o sobě a o světe.

Partnerství neřeší pocit samoty či méněcennosti v životě. Zklamání z jeho absence nemusí automaticky přinášet tyto negativní pocity. Nespokojenost projevující se touto krizí přináší novou dimenzi. Šance je v tom, že se neobviňujeme a netrestáme za vzniklou situaci, ale učíme se vnímat, chápat a přijímat to, co jsme doposud možná přehlíželi a co nám život sám od sebe přinesl.

Rád bych uzavřel své zamyšlení tím, že vždy je klíčové pochopení individuality a pohledu konkrétního člověka a řešit jeho situaci všemi dostupnými prostředky. Pro někoho to může být psychoterapie, pro jiného návštěva kurzu komunikačních dovedností či stylingu, účast na seznamovacím víkendu pro nezadané.

Život obvykle člověka tlačí dopředu poznávat světlé i chmurné stránky. Ty druhé chceme v dnešní době zapomenout a snažíme se je ze života odstranit. Ale jedině cesta poznávání obou těchto dimenzí vede k naplnění a upřímné spokojenosti.

 

Potřebujete odbornou pomoc?