Pro syndrom vyhoření je typická únava, vyčerpání a deprese. V oblasti emocí se projevuje sklíčeností, popudlivostí, bezmocí. Okolí si může všimnout cynismus nebo nesoustředěnost. V mezilidských vztazích převažuje nad ochotou spolupracovat snaha vyhnout se kontaktům. V tělesné rovině je potížemi se spánkem, jídlem, bolestí hlavy apod.

Obvykle se s vyhořením setkávají ti, kteří intenzivně pracují s lidmi. Začátkem vyhoření může být například velké počáteční nadšení z práce, kvůli kterému nechceme odmítat množství úkolů a obáváme se říct „ne“. K vyhoření přispívá i špatná organizace času, sklony k perfekcionismu nebo pocit osamělosti. Syndrom vyhoření vždy ukazuje na náš vztah k sobě samému a k ostatním lidem.

Perfekcionisté patří k těm, kteří jsou syndromem vyhoření ohroženi nejvíce. Jejich snahu po „dokonalosti“ ve všech oblastech života podporují i média. Tyto nabízejí „perfektní“ dovolenou, postavu, vztah, Vánoce, partnera, životosprávu, řešení problému, životní styl apod. Postupně v nás narůstají nesmyslně vysoké požadavky na sebe sama a snaha žít podle vysokých očekávání. Nakonec si všímáme to, co nejsme a nemáme místo toho, abychom si uvědomili, jaké vlastní zdroje a možnosti máme v sobě. Perfekcionismus je spojený s nedostatkem sebedůvěry. Často začíná už chybnou výchovou, kdy rodiče dítě utvrzují v tom, že jediné, co je důležité v životě, jsou výkon a dosažené výsledky. Sebedůvěra je pak spojována především s vnějším oceněním a člověk se stává nadmíru citlivým vůči názorům a kritice druhých. Jedinou obranou je pak snaha o vlastní dokonalost a získání uznání od okolí. Toto se nakonec odrazí i v práci, kde se perfekcionista, na své cestě k vyhoření, snaží všemožně vyhnout chybám, jež považuje za příznak selhání, a připravují se tím o možnost poučit se z nich.

Důležité je nebát se vlastních chyb. Ten, kdo umí přijmout vlastní chyby, pracuje na otevřenosti k sobě samému a své sebevědomí si tak upevňuje. Občas selhat je běžné a člověk by to neměl mít sám sobě za zlé. Ty, pro které je důležitá dokonalost, by se měli naučit se se svými chybami pracovat. Akceptování chyb nás učí přijmout sami sebe, ujasňujeme si jejich prostřednictvím to, co doopravdy chceme.

Trvat na své dokonalosti a na tom, že chybu nemohu a nesmím udělat, je nepříjemně svazující. Postupným odstraňováním tlaku na bezchybný výkon a zlepšováním vlídného kontaktu se sebou samým, vlastními chybami a nedokonalostí je cesta, která nabízí šanci vyhoření předejít.

Napsáno pro časopis TÝDEN, uveřejněno v čísle 49/2016, na straně č.100

slide4