Dotaz: Je důležité ve vztahu partnera/partnerku chválit?
Ve vztahu je vzájemná komunikace základem porozumění. Spíše se obvykle soustředíme na to, jak zvládat konflikty, správně argumentovat nebo vyjednávat ale to, co funguje a je v pořádku, se postupně dostává mimo pozornost, a bere se jako samozřejmost. Nic ale není samozřejmé a zadarmo. Je důležité vnímat partnerovy pozitivní stránky a dávat mu zpětnou vazbu, co tyto v nás vyvolávají. Pocit, že se o nás někdo zajímá, přináší každému hluboké lidské uspokojení, které pomáhá vytvářet spojení a intimitu ve vztahu. Ocenit někoho vyžaduje naše soustředění se na druhého, angažovat se, a iniciativně se vyjádřit. Každý jednotlivý krok tohoto procesu má v sobě výzvu, kterou musíme sami překonávat, a jak tento proces zvládáme, říká více o nás, než o tom, kterého chválíme. Láska a vztah je stálá výzva.

nej

Dotaz: Nakolik platí babičkovské rady: „Muži musíš pořád opakovat, že je skvělý. Pak udělá, co budeš chtít.“?
Rada „Když budeš někoho oceňovat, on bude mít dobrý pocit ze sebe a tento pocit ocenění a přijetí jej uvolní natolik, že bude otevřený naslouchat a vnímat požadavky druhých“ je v pořádku. Akorát v původní radě skřípe slůvko „musíš“ a vnímám i negativní stránku tohoto výroku ve smyslu „nějak jej už těma lichotkami zmanipuluješ“. Je rozdíl, mezi autentickou pochvalou a účelovou větou, která sleduje vlastní cíl. Ocenění jako takové by mělo být věnováno druhému jako dar, ne jako skrytá prosba, nebo očekávání „něco za něco“.

Dotaz: Jsou slova vyjadřující druhému nahlas i po letech lásku, obdiv, ocenění důležitá? Proč vlastně?
Právě po letech, kdy se snadno upadne do stereotypu, únavy, zklamání, může být pozorné vnímání partnera a jeho vlastností, případně objevování jeho nových kvalit něco, co se sdělením a sdílením může stát zdrojem energie. Rád bych připomenul, že pozorování a objevování je užitečné zpříjemnit si trpělivostí, tolerancí a humorem. Věkem se naše touha po tom, být pro někoho významným, důležitým a žádoucím neztrácí, naopak, slova ocenění mohou mít v starším věku až léčivou moc.

Máme je říkat, i když se nám zdá, že není proč je říkat?
Co to vlastně znamená, že „nám se zdá“? Máme pocit, že něco nedostáváme, tak jak chceme a přejeme si? Očekáváme něco? Nedokážeme, obáváme nebo stydíme se o něco si říct? Nebo je pro nás aktuálně nemožné najít něco, co by si v partnerově chování zasloužilo obdiv? Je skutečně VŠECHNO tak černé? Poskytuje nám tato situace možnost ukázat na druhého „jak on nic“ a „já všechno a pořád“? Možná sklouzáváme do naší oblíbené role oběti a neoceňované osoby. Platí, že nevyslovená žádost, pochvala, vyznání nemůže být nikdy splněna, vyslyšena a ani udělat radost. V otázce je i podráždění, že něco se neděje „podle nás“ a v momentu, kdy podráždění u sebe vnímáme, je užitečné přesvědčit se, jestli jsme udělali vše potřebné a svá přání vyjadřujeme srozumitelně, jasně. Každý chce být tím, který si dokáže o své potřeby říct a nebojí se projevit. Cesta je to složitá, vyžaduje od nás odvahu riskovat a přijmout možné odmítnutí nebo otevřít dlouhou a nepohodlnou diskusi, vyjednávání a hledání kompromisů.

Dotaz: V dlouhodobém vztahu přichází řada problémů, krizí, najednou se nám slova vyjadřující obdiv, pochvalu či lásku říkat nechtějí nebo nás stojí obrovské přemáhání. Proč?
Těžké je někoho pochválit, když máme v hlavě a v srdci stále neodpuštěné činy, skutky a svá vlastní zranění, které jsme možná ani sami sobě nepřiznaly. Ty se stávají důvody, někdy i nevědomou brzdou vyjádření příjemných pocitů, protože nám sílu i pozornost bere potlačování nelibosti a zklamání. Něco nás dlouhodobě zraňuje a my se tomu nedokážeme postavit, nedořešená situace se znova rychle „oživí“. Je potřeba smířit se, odpustit a vyjasnit vše, co je aktuálně možné, a tak otevřít a zjemnit vnímání, obranu přetvořit na otevřenost.

Dotaz: Co riskujeme, když se ke změně neodhodláme?
Riskujeme to, že zůstaneme tam, kde jsme, nedozvíme se nic nového o sobě, akorát možná to, kolik toho dokážeme vydržet a ustát. Nechci vyhrožovat, ale je dost pravděpodobné, že postupně začne na nepohodlí a frustraci reagovat naše tělo psychosomatickými nemocemi nebo budeme hledat možné rozptýlení a odreagování, které nám může škodit – alkohol, drogy, přemíra sportu, práce, zábavy…

Dotaz: A má se snažit „chválit“ jeden, když druhý to nikdy nedělá?
Je chválení odměnou, nebo prosté vyjadřování toho, jak vnímám partnera a co mi jeho vlastnosti přinášejí? Za pokus možná stojí zeptat se na důvody „proč to druhý NIKDY nedělá“. Jedná se o fakt, nebo naši neschopnost slyšet partnera? Možná bychom se na přímou otázku dozvěděli něco nepříjemného a museli tak akceptovat nepříjemné pocity. Zeptat se nám může bránit strach z vlastní nedostatečnosti. Zažívat krátkodobé zklamání nám někdy může pomoct opravit si vlastní očekávání a najít pevnou půdu pod nohami. Nespokojenost bude asi vycházet z našeho nitra a možná bude pramenit z něčeho úplně jiného.

pochvalit1

Dotaz: Souvisí „chvála“ se sexualitou ve vztahu? 
Chválení je vlastně komunikací a její součástí v partnerství je i sexualita. Tam je každý na ocenění, přijímání a vnímání partnera velmi citlivý. Čím blíž a otevřenější jsme, tím více se stáváme zranitelnými. Toto nebezpečí, hrozba zranitelnosti může vytvářet bariéru. Tato může mít různé důvody a může být těžké přesvědčovat partnerku o tom, jak jí to sluší a jak ji obdivuji za to, co všechno sama zvládá, když ona sama sebe ráda nemá, neobdivuje, pochybuje o sobě.

Dotaz: Jsou „hezká slova“ jedním z možných rituálů, které přispívají k pěstování a udržení fungujícího vztahu?
Hezká a upřímná slova, pozornost věnovaná si navzájem vztahu určitě pomáhají. Je možné, že pro partnery není hlavním společným jazykem „slovo“ ale jejich vzájemná komunikace a spřízněnost je více o kontaktu tělesném, společných zážitcích a aktivitách, to je potřebné respektovat. Na druhou stranu, sílu vypovězeného slova je vhodné využívat a komunikační kanály střídat tak, aby nedošlo k rutině ale tuto osvěžit občasnou změnou.

Potřebujete odbornou pomoc?