V zářijovém čísle časopisu Marianne vyšel článek o fenoménu “sabatiklu”, u kterého se objevily i moje odpovědi na dotazy. Původní materiál, který jsem pro článek připravil je rozsáhlejší a v plném znění jej tedy uvádím tady.

1/ V čem vidíte hlavní benefit tzv. sabaticalu, několika měsíčního volna od práce? Proč se zaměstnavatelům vyplatí ho poskytovat?

Odpočinek od práce může pomáhat z několika pohledů. Ten, který si volno vybírá má možnost získat odstup od práce, fyzicky i psychicky zregenerovat a pokračovat s obnovenou energií. Závisí i od toho, jak je samotný sabatikal dlouhý. Zaměstnavatel dělá gesto, které je atraktivní a počítá se s tím, že zaměstnanec toto ocení a bude nadále ke společnosti loajální. Nebudeme si namlouvat, že hlavním cílem firmy je umožnit odpočinek zaměstnanci. Cílem je zvýšit nebo udržet výkon a samotného důležitého pracovníka pro firmu co nejdéle. Už i z tohoto důvodu se musí sabatikal zaplatit, tj. je očekáváno, že zaměstnanec podá následně stejný nebo lepší výkon a přinese společnosti prospěch. Tento tlak a závazek může být vnímán zaměstnancem podvědomě. Jakkoliv tohle gesto – sabatical vypadá pozitivně, přijde mi vlastně jako slabá náhrada často extrémního dlouhodobého pracovního tlaku, který zasahuje fyzické a psychické zdraví a ovlivňuje dlouhodobě osobní vztahy zaměstnanců. Jde o zneužívání konkurenčního tlaku, pocit méněcennosti a přání být lepší než ostatní ve prospěch firmy.

Mnohem smysluplnější by mi přišla dlouhodobá podpora zaměstnanců v hledání životní rovnováhy mezi prací a volným časem a systematicky podporovat a skutečně vyzdvihovat pravidelný odpočinek, péči o zdraví, budování funkčních osobních vztahů jako nejdůležitějších hodnot v životě, a ne nabízet firemní teambuildingy nebo stolní fotbálek v práci jako prevenci před vyhořením a vyčerpáním.

Fandím firmám, které sabatical používají jako prevenci a odměnu pro důležité zaměstnance, a ne jako poslední až krizové řešení maskující vyčerpání či zhroucení zaměstnance a jeho následnou rekonvalescenci.

2/ Češi si většinou vybírají v kuse maximálně 14 dní dovolené. Dá se v takovém období od práce odpočinout, nabrat nové síly? CO se děje s naší psychikou ve 14denním modu, versus volno třeba půl roku?

Výsledek dovolené nezávisí jenom od její délky nebo náplně, ale i od aktuální situace toho, kdo si dovolenou vybírá. Subjektivní pocit vyčerpanosti, intenzita pracovního nasazení, věk, fyzická a psychická kondice ovlivňují obnovení sil. Úspešnost regenerace v čase krátké dovolené, za kterou považuji dvoutýdenní dovolenou, zvyšuje i pravidelnost, s jakou byl dopřáván odpočinek v předcházejícím období. Tady bych rád zdůraznil slovo „pravidelnost“.  Pravidelný spánek, sportování, setkávání s přáteli, společné rodinné chvíle, koníčky bez tlaku na výkon, chvíle „nicnedělání“ jsou zárukou, že i kratší dovolená bude stačit pro obnovu sil do dalších měsíců pracovního nasazení. Pravidelnou by se měla stát i samotná dovolená, a v případě, že je dvoutýdenní by se měla zopakovat dvakrát do roka. Potřebujeme prostor, kam naše zaměstnání nemůže a dokážeme si v něm od něj udržet odstup. Rytmus střídání odpočinku a práce má svůj smysl. Dokázat „vypnout“ je vlastně umění, které mnoho lidí v dnešní době neovládá a nenapomáhá jim ani trend neustálé komunikace přes technologie. Odpočinek by nám měl po psychické stránce

Na dovolené by mělo dojít k regeneraci, zklidnění, vnímání přirozeného režimu vlastního těla, začít mu důvěřovat a respektovat jej.

Dlouhodobé volno může působit v začátcích až nepříjemně, kdy je člověk s pravidelným pracovním režimem najednou vydán napospas hledání vlastního rytmu, potřeb a zájmů, které dávno přestal poslouchat a vnímat. Když se kolem nás zastaví kolotoč pracovních dnů, jsme konfrontování s vlastními otázkami, co a proč vlastně děláme, jaký to má všechno smysl apod. Znejistění nebo přímo zklamání může působit někdy destruktivně. Na druhé straně darem po tomto období nejistoty a hledání může být schopnost uvědomit si priority, jasněji stanovit hranice. Může dojít k posunu: od pocitu oběti, která potlačuje vztek, závist a zášť k hlubokému prožití pocitu zklamání, následného uznání hranic vlastních možností, akceptování pocitu vlastní nedostatečnosti a bezmocnosti. Nakonec se objeví přijetí a shovívavost vůči sobě samým a schopnost přijímat chyby a nedostatky jako součást života a každodennosti. Pak se objeví energie a její nové smysluplné směrování.

3/ Možný důvod, proč firmy ze sabatical tak nadšené nejsou, je ten, že podstupují riziko, že si člověk během několika měsíčního volna uvědomí, že ho jeho práce neuspokojuje, že chce zkusit něco jiného. Je tohle riziko podle vás hodně reálné?

Riziko samozřejmě je, a závisí i od toho, jak je zaměstnanec aktuálně spokojen s prací a v jaké celkové kondici se nachází. Jaká je vlastně motivace pro sabatical a proč byl zorganizován? Závisí hodně i od toho, k čemu a jak je nabízený volný čas využitý. Menší riziko představuje např. učení se cizímu jazyku v exotické krajině s vidinou zlepšení se a posunu v zaměstnání.  Odlišná situace je odpočinek po intenzivním dlouhodobém vyčerpání. Tehdy se objevují otázky, pro co žiju, komu jsem skutečně pomohl, co nabízím světu a lidem kolem…? Zaobírání se těmito otázkami a samotné poznávání vlastních limitů je spojeno se strachem a představuje riziko, když se tento proces nezvládne a bude působit destruktivně. Jedním z projevů pak může být i nepromyšlená výpověď a touha „dělat cokoliv jiného“.

V přeneseném smyslu a s humorem by se dalo říct, že hrozí riziko, že se zaměstnanec zachová podle moudra lety ověřených pořekadel: „V nejlepším se má přestat“…nebo „Nemá smysl snažit se o nemožné“.

Jiným rizikem může být představa, že sabatical pomůže vyřešit problém těm, kteří se na práci stali závislí a tato jim slouží jako droga, která překrývá skutečný problém, který si vyžaduje pozornost. V takovém případě je potřebné přijmout závislost a věnovat léčbě energii a čas. Obvykle je závislost chorobou spojenou se zlostí, které bude potřebné se věnovat.

Vnímám, že ve Vaší otázce je naznačena i nejistota firem, jestli práce, kterou nabízejí je smysluplná. To je samozřejmě důležité, ale věnovat se tomuto tématu je nad rámec naší debaty. Nicméně je to pozadí celého probíraného tématu a je důležité jej neopomenout.

4/ Generace padesátníků, čtyřicátníků považovala práci, úspěšnou kariéru za alfu svých životů, neměla problémy pracovat 11 hodin denně. Vnímáte, že generace dnešních třicátníků to má jinak? Že práce je pro ně důležitá, na druhou stranu jí nechtějí obětovat vše, chtějí si užívat i chvíle volna, zaplnit ten život zážitky? Kvitujete jako psycholog změnu toho přístupu?

Ano, vnímám tuto změnu, z pohledu padesátníka. 😊 Vnímám to velmi pozitivně a přijde mi, že jsou mnozí mladí úspěšní v tom, jak dokáží vymezit hranice mezi prací a volným časem a jak dokáží obhájit svoje vlastní potřeby. Předpokládám, že tento jejich postoj vyplývá částečně z toho, jak vnímali chování vlastních rodičů, museli snášet důsledky jejich pracovního vytížení, tj. absenci rodičů ve výchově, stres, nervozitu, napětí. Sympatické mi přijde i to, jak si dokáží k práci vytvořit různé prospěšné alternativy, nebo jak mnohým chybí perfekcionismus, ctižádost, nutnost něco dokázat za každou cenu a jsou spíše „pohodáři“. Moc jim přeji, aby se jim ve stáří vyhnul zármutek nad promarněným životem, a aby přijetí vlastních omezení a následné pomoci od okolí nebrali jako prohru ale zralý postoj k životu a vztahům. Musím upozornit, že je důležité, aby se ani u mladé generace neztratila rovnováha mezi prací a odpočinkem a místo pachtění a honěním se kvůli práci nedošlo k hektickému hledání stále nových zážitků, které v konečném důsledku nepřinášejí uspokojení a nepomáhají naplnit smysl života.