Možná ji zrovna řešíte. Ať už u sebe, u svého partnera nebo u svých rodičů, u kterých propukla v „plné parádě“. A možná vás mine jen hodně letmo. Faktem je, že velkou část lidí krize středního věku překvapí. Odborníci se vesměs shodují na věkovém rozmezí 45 až 60 let, může ale přijít i později. A co bývá jejím nejčastějším spouštěčem?

 „Není to jen v hlavě. Spouštěče souvisejí s věkem. Mění se hladiny hormonů, probíhají vnější změny – od těch na kůži až po zhoršení zraku. Tělo jednoduše stárne. Přivolávat si dopředu pocit úzkosti z toho, jestli a jak to zvládnu, není potřebné. Užitečnější je zkusit situaci přijmout, “ vysvětluje psycholog Mgr. Boris Štepanovič (borisstepanovic.cz).  

Tahle kombinace situací může člověka dostat mimo psychickou pohodu. Je užitečné se připravit na to, že toto období může být náročné, ale

MLÁDÍ V HÁJI, DO DŮCHODU DALEKO…

Kromě těchto na první pohled patrných změn, se kterými ale ty další souvisejí, přichází i životní bilancování. „Často hodnotíme, co se nám v životě povedlo a nepovedlo a co by se třeba ještě mohlo povést, začínáme se dotýkat jakýchsi hranic,“ doplňuje s tím, že změny přicházejí také ve vztahu s dětmi. A vzhledem ke „kamarádskému“ stylu výchovy, který se v dnešní době hodně propaguje, může později nastat právě i pocit, že svého „kamaráda“ ztrácíte, že jste pro něj vlastně za zenitem.  

Nemusí to být pro každého vyloženě krize, pro někoho to může být spíš jakési zastavení, životní zlom. Vzhledem ke své jedinečné povaze každý prožívá různé situace různě. Velice často se ale na základě podobných impulzů staví k řešení nastalé situace jinak ženy a docela jinak muži. „Mnoho partnerských krizí může přicházet právě ve zmíněném věku. Ženy často řeší nejenom vzhled, ale i pocit, že děti jsou velké, ony se jim obětovaly, cítí se osamoceny a chtějí to změnit. Častěji než u mužů se tak u nich projevuje takzvaný syndrom prázdného hnízda, najednou můžou přijít otázky jako: Co bude s mým životem dál? Muži se mohou potýkat mimo jiné se sexuální indispozicí, což pro ně bývá velká rána. Pak hledají intenzivně ujištění o tom, že ještě nepatří do starého železa,“ přibližuje odborník. Zatímco ženy řeší zevnějšek a odchod dětí, muži si ze všeho nejdříve začínají uvědomovat, že ne vše ze svých profesních a osobních cílů stihnou v životě zdolat. Často mají v tomto bodě pocit, že nedokázali vše, co chtěli. Najednou začnou vše dobíhat jako ujíždějící vlak…

NENÍ TŘEBA TLAČIT NA PILU

Pokud vám někdo vnucuje představu toho, jak si teď konečně užijete všechno, co jste nestihli, a vy cítíte jen prázdnotu a smutek, opravdu nejste výjimka. A jak podotýká Boris Štepanovič, skočit rovnýma nohama do „nového života“ vlastně ani není příliš přirozené. To, že si tu předchozí životní kapitolu v sobě uzavřete, klidně si ji prosmutníte, a pomalu otevřete novou, může v mnohém pomoci.

Jedním z pilířů partnerského vztahu je komunikace a vzájemná podpora. Řešíte-li krizi spojenou se středním věkem u svého partnera, zkuste se vyhnout „maminkovskému stylu“ a větám jako: „Nic si z toho nedělej, mně se takový nezdáš, nemáš tak velké břicho…“ To jsou lži, které mohou problém zbytečně bagatelizovat. Konstruktivní kritika se dá podat velmi šetrně a rozhodně více partnersky. Muži o svých pocitech obecně nemluví tolik jako ženy, může to být ale rána pro jejich ego. „U žen vnímám tu výhodu, že o všem většinou dokážou víc mluvit a aktivně hledají pomoc. Své pocity ventilují a pojmenují, což je velice důležité,“ říká psycholog.

EXISTUJE VŮBEC PREVENCE?

I když jich na první pohled není moc, nějaké výhody my ženy oproti mužům máme. Třeba právě schopnost komunikovat. U obou pohlaví je ale rozhodně fajn pracovat na vztazích, a to nejenom těch rodinných. „Pokud budeme udržovat živé vztahy s přáteli, širší rodinou, kolegy a známými, a nevzdáme se jich ani během mateřské, zabezpečíme si kolem sebe nejen pestrou paletu názorů ale i podporu a pomoc. 

Pokud budete udržovat živé vztahy s přáteli a kolegy z práce i své koníčky, neupnete se zkrátka jen a pouze na děti, snadněji se popasujete se syndromem prázdného hnízda i s krizí, která může ve středním věku přijít.

Když se rodiče upnou jen na děti a jiné kontakty zanedbávají, je to komplikace. Jak by řekl ekonom, praktické je mít pestré investiční portfolio,“ dodává odborník.

Pokud se naučíte už od dob, kdy jsou ještě děti malé, věnovat nějaký ten čas jen sami sobě, budete na to zvyklí a budete z toho čerpat i později. „Myslím, že to není jen prevence krize středního věku, ale způsob, jak si ten život udělat zdravý. Nedá se všechno vsadit jen na jednu kartu. Přátelé, práce, koníčky – i to je důležité,“ říká Boris Štepanovič s tím, že se rozhodně vyplatí také udržovat se v tělesné kondici. I troška času, který tomu věnujete, se vám později jednoznačně zúročí.

Dalším záchranným lanem může být vztah k přírodě. „Neříkám, že z chlapa by se měl stát dřevorubec, ale každý se může naučit čerpat z přírody sílu a klid. K propojení s ní nepotřebujeme slova, a to je blízké mužskému způsobu komunikace.“ uzavírá. Rozhodně se vám do budoucna také vyplatí práce na partnerském vztahu. I když udělat si čas jen pro vás dva je určitě sakra těžké, zkuste si ho pravidelně najít. A využijte naplno toho, co máte, tedy svých zkušeností. Protože ty jsou, ať už z jakéhokoli pohledu, k nezaplacení.

Máte nějaké rady pro ženy, které prožívají syndrom prázdného hnízda?

Často ženy slyší, že právě v tomto období mají prostor se realizovat, dělat všechno, co kdy chtěly, ale neměly na to čas. Setkávají se ale spíše s vlastní nostalgií, trpkostí nebo zklamáním. Intenzivně hodnotí i svůj partnerský život. Doporučil bych nedělat ukvapená rozhodnutí a dramatické změny. Spíše jak na nedostatky se zaměřit na to, co funguje, a udělat jakousi „inventuru spokojenosti“ a tou si připomenout vše, co se v osobním, profesním i partnerském životě povedlo. Určitě toho nebude málo. Může to být konstruktivní způsob, jak uzavřít v sobě kapitolu „mámy nesamostatných dětí“.

Dřív tomu možná pomáhal rituál svatby dospělého dítěte, kdy matka tak nějak přešla plynule do role babičky. Může být krize daná i tím, že se to v dnešní době s ohledem na věk posouvá?

Dnešní výchova často směřuje ke kamarádskému vztahu a v okamžiku, kdy dítě vyroste a odchází, jako by rodiče ztráceli nejenom dítě, ale i kamaráda. Krize může ale taky nemusí přijít, není potřebné ji nějak „démonizovat“ a úzkostně očekávat. Mnozí i v dnešní době plynule procházejí obdobími života. Bylo by nesprávné pod vlivem několika nepříjemných zážitků nebo pár neúspěšných dnů upadnout do pocitu zmaru, pesimismu, stereotypu nebo přílišného řešení vzhledu. Výzvou bude uvědomit si, že radost, aktivita a štěstí nepatří pouze do období mládí, ve kterém máme pocit neomezeného času. Situace, které tyto pocity a prožitky vyvolávají můžeme pak sami, na základě našich zkušeností, vyhledávat a vytvářet v každodenním životě. A snad i zapomeneme, že nějakou krizí procházíme.