Dotaz: K čemu je dobré bilancovat (životní situaci, plány, očekávání, cíle versus reálný výsledek apod.)?

Bilancování jsme všichni zažívali ve škole, kde naší bilancí bylo vysvědčení a dobré známky. Tak jako ve škole, někomu pomáhá „posouvat se vpřed“, jiného tíží a skoro až paralyzuje. Ten bilancování neuznává a přínos v zastavování se a srovnávání, očekávání zlepšení a komentování neúspěchů bere jako něco, co spíše znejišťuje. Můžeme namítnout, že bez bilancování „bychom nevěděli, v čem a jak jsme se zlepšili, vyvinuli, čeho jsme dosáhli“, to může poukazovat na naši potřebu mít věci pod kontrolou a pocit, že je ovládáme.

Je důležité, jestli se bilancování – hodnocení – děje podle mě a mých hodnot, nebo podle toho, jak „by to mělo být a jak to mají ostatní“. Ve druhém případě vzniká frustrace a nespokojenost a ukazuje na naši závislost na souhlasu či přijetí druhými lidmi.

V procesu hodnocení – bilancování, může být schovaný perfekcionismus, který nikdy není s ničím spokojen a hodnocení bude spojeno s výčitkami a pocity viny. Při bilancování je vždy dobré si uvědomit, že dokonalost neexistuje.

Dotaz: Co, jak a proč bilancovat, aby to pro nás bylo přínosné?

Aby bylo bilancováni pro nás přínosné, tak se pro něj musíme rozhodnout vědomě, ne na základě tlaku okolí. Důležité je si uvědomit, jestli bilancujeme něco, o čem jsme se rozhodli sami, nebo nás nutí tlak okolí. Média se snaží manipulovat a bilancování končícího roku servírují jako užitečné cvičení. Lehce se z možnosti zamyslet se nad sebou a popřemýšlet o otázkách „Kdo jsem a jak se cítím? „Mám ze sebe radost? “ stane spíše reportování o tom „Jaký výkon podávám?“.

Bilancování by nás mělo podpořit a motivovat, ukazovat co nám nejde a proč se to děje. Falešný optimismus na jedné straně a zaměřenost na detaily a chyby na straně druhé, může zkreslovat a spíše odrazovat.

Příjemné může být připomenout si událostí, které nebyly naplánovány, ale nakonec se ukázaly jako důležité a staly se zdrojem poznání a větší důvěry v sebe samých, ve vztah, v okolí, nebo celkově v lidi kolem nás.

Užitečné je si připomínat, že selhání nebo chyba je „lidská“ a je v pořádku. Je fajn podívat se na ně a bilancovat s humorem, nadhledem, přitakat i nepříjemným pocitům. Výzvou je akceptovat něco nepříjemného – něco nemůžu změnit, něco se mi nepodařilo – a čelit tak strachu z vlastní nedostatečnosti, najít odvahu přijmout i vlastní bezmoc. Tím získáváme zpátky smysl pro realitu, která může být leckdy v protikladu s mediálními obrazy, a tak postupně můžeme zpátky získávat vnitřní stabilitu. Kdo je otevřen problémům, je otevřen i životu, který je neustálou výzvou. Tak vlastně můžeme „bilancovat“ pořád tím, že přijímáme každou novou výzvu, těšíme se z drobností každého dne.

manager

Dotaz: Kteří lidé nejčastěji bilancují a proč? (spokojení nebo nespokojení, sebevědomí či nesebevědomí apod.)

Hodnocení, srovnávání, se s někým nebo něčím je typické pro jedince nejisté. Jedná se spíše o začarovaný kruh, kde nedochází k uspokojení ale spíše prohlubování frustrace.

Jak jsem popsal výše, ti, které ovládá perfekcionismus, a tak „budou dobří jenom když…“ mají možná bilancování rádi, ale žádné zlepšení není dostačující. Jedná se u nich spíše o nastavování dalších úkolů, které vyplývají z nových nedostatků. Je nebezpečí, když se očekávání mění v tlak a možnost, že toto nemusíme naplnit je pro nás neakceptovatelná a vnímána jako slabost.

Dotaz: Stačí bilancovat na konci roku?

Pro někoho stačí na konci roku anebo o bilancování nemá zájem vůbec. To ale neznamená, že daný jednotlivec se nemění a nevyvíjí. Spíše možná bere život jako sled na sebe navazujících událostí, jako proud, který plyne a ohlížení nemá pro něj smysl.

Jedinec má možnost tvořit a přetvářet svůj život každý den a bilancování může mít formu každodenního uvědomování si sama sebe, když se ptáme, jestli náš den byl příjemný, jestli máme pocit, že jdeme správným směrem či nikoliv. Bilancováním může být i to, že se odhodláme udělat změnu ne jenom na přelomu roku, ale kdykoliv na základě naších vlastních zkušeností a přání.

Dotaz: Může nás bilancování a s tím spojené kladení si úkolů, předsevzetí a vůbec velkých očekávání na konci roku v něčem také limitovat či ohrožovat? (V roce 2013 vydal NÚDZ studii laboratoře sociální psychologie, podle které je nejvíce sebevražd na začátku nového roku. Může se na tom podílet právě bilancování životní situace?)

Jestli se z bilancování stane povinnost nebo rutina, která je výčtem chyb, nedostatků a neúspěchů, může být hodně nepříjemné. Očekávání nás spoutávají a vyvolávají lpění a následně i zklamání a rozčarování. Přitom je někdy těžké všimnout si, že plán sice nevyšel, ale chyby a nedostatky nás dovedly k hlubšímu poznání sebe, důvěře, že nečekanou situaci „zvládneme“.  Pak je na nás, jestli budeme srovnávat plán a skutečnost, nebo se dokážeme přizpůsobit nové situaci a vidíme posun a změnu jako to, co je nejdůležitější.

Vánoce a období začátku nového roku jsou náročné z mnoha důvodů, setkáváme se a trávíme se svými blízkými mnohem více času než obvykle, nebo naopak mnohem méně, než bychom potřebovali a je na nás vyvíjen tlak z mnoha stran. Přijetí vlastní nedokonalosti a zažívání zklamání v rámci bilancování je možnost poopravit si očekávání. Pro někoho může být toto velmi bolestné a ohrožující. Obvykle je realita jiná a rozdíl může vyvolávat pocit frustrace, které můžou končit i sebevražednými činy.

Obdiv k úspěchu jiných, k tomu, co se povedlo „sousedům“ a ne mně, může skrývat i nenávist k těm úspěšnějším a touhu po jejich destrukci. Tato se ve frustrujících chvílích bilancování může obrátit i proti tomu, kdo úspěch závidí.

Na závěr cituji větu (bohužel nevím zdroj ani autora), která se hodí k mnoha situacím, ale pro hodnocení a bilancování by mohla být jakýmsi návodem :

„Bože dej mi mírnost, abych přijímal věci, které nemohu změnit, odvahu, abych měnil věci, které mohu změnit a moudrost, abych jedno od druhého rozlišil.“