Zajímavý a emočně vypjatý příběh o nesnázích při pěstounské péči „A kdo pochopí nás?!“ v časopise Moje Psychologie 10/2018 jsem doplnil o několik postřehů pro biologické rodiče.

Samotný příběh ve mně vyvolal ale hodně otázek taky ohledně motivace pro pěstounskou práci, nastavování hranic, schopnosti říct „ne“, akceptování vlastního selhání, touze zvládnout něco za každou cenu, kterými je, domnívám se, v této situaci užitečné se věnovat a vyjasnit si je. 

1) Může se vyčerpání z náročného plnění rodičovských povinností projevit pocitem vyhoření (burnout), jako je tomu v některých povoláních?

Ve všem, čemu se věnujeme příliš intenzivně, může k únavě a „vyhoření“ dojít, jakkoliv dítě nebo blízkého milujeme a naše péče je smysluplná. Vyhoření, jeho „diagnostika“ a přijetí může být ještě zkomplikováno tím, že „přece jako rodič vyhořet nemůžu“ a vyčerpání si nechceme přiznat a zastíráme jej před okolím i sebou. Může trvat delší dobu, než si přiznáme, odkud vyčerpání plyne a co je jeho původem. Jeden ze signálů blížícího se vyhoření může být i to, že matka začne vychovávat i manžela, příliš do všeho zasahuje, přestává připouštět jakoukoliv potřebu okolí po nezávislosti a zrání, reaguje spíše strnule a vnitřně prožívá zahořklost.

2) Jak tomu mohou rodiče předcházet?

Jako prevence je smysluplné si uvědomovat i ostatní stránky naší osobnosti, nevzdat se vlastních ambicí a požádat o prostor pro prožívání dalších životních rolí.  Nezúžit vnímání sebe sama jenom na „matku“, ale věnovat určitý čas a energii roli kolegyně, šéfky, partnerky, milenky, kamarádky, sestry, dcery, sousedky apod. Když se matka stará i o sebe, tak zbavuje zejména děti pocitu odpovědnosti za její spokojenost, co je pro ně velmi osvobozující.  Velkou pomocí i výzvou může být „delegování“, tj. schopnost spolehnout se, že někdo může moji povinnost vykonat stejně dobře jako já a zapojit do péče širší rodinu, přátelé apod. Toto by si rodiče měli pravidelně dopřávat jako prevenci.

3) Co dělat, když máme pocit, že vůči svému dítěti cítíme něco „zakázaného“, s čím se nikomu nemůžeme svěřit? Například máme pocit, že nemáme dítě dostatečně rádi? Nebo jedno ze svých dětí máme raději než jiné?

Může se stát, že vnímáme ve vztahu k dítěti určité podráždění a nepohodu. Na dětech nás může podvědomě dráždit například to, že projevují vlastnosti, které sami na sobě nemáme rádi, nebo chováním připomínají rodiče partnera apod. V každém vztahu dochází k zaváhání a kolísání intenzity citu. To ale neznamená, že vztah se začne automaticky zhoršovat, nebo se úplně změní. Může to ale signalizovat vlastní vyčerpanost, deficit pozitivních podnětů například ze strany partnera. Vždy stojí za to zkusit se někomu svěřit a nakonec zjistit, že podobnými pocity procházíme všichni, popřípadě se utvrdit v tom, že nejsou škodlivé a patří k životu. Tlak na prožívání neustálé intenzivní lásky k dítěti jsme si vytvořili sami a patři k naší představě dokonalého rodiče.

4) Co dělat, když máme pocit, že svému dítěti naprosto nerozumíme?

Důležité je si ujasnit, jestli tento soud jsme vyřkli my sami, nebo je to něco, na co se stěžuje dítě, popřípadě někdo takto komentuje náš vztah s dítětem. Naše touha porozumět dítěti nikdy nebude stoprocentně naplněna, od malička jsme v kontaktu s autonomní osobností, která může být založena odlišně než my. Tento pocit patří k situaci, kdy si rodiče obvykle už neví ve výchově rady, a spíše poukazuje na jejich vlastní limity. Jestli je to jenom trochu možné je užitečné situaci nevyhrocovat a spíše prozkoumat co nám v porozumění brání, co reakce dítěte vyvolávají v nás, jakých naších vlastních témat a limitů se dotýkají, popřípadě jestli se náhodou vlastně nebojíme skutečně porozumět a sami před sebou nejsme reálnou situaci schopni přijat a akceptovat.  Je důležité v této situaci nezůstávat sám, ale hledat pomoc nezávislého odborníka.

5) Dokonalý rodič – tvor neexistující

Rád bych se pokusil odstranit tíhu požadavku „být dokonalý rodič“, z mnohých, kteří se horlivě snaží naplnit ideální a bezchybnou představu rodiče. Vnímám, že v dnešní době je až příliš mnoho rad, návodů a doporučení „jak všechno zvládnout“. Ovšem zapomínáme, že dělat chyby nebo selhat je lidské a může se stát. I pro děti je osvobozující a přínosné, když vidí, že si matka přizná, že se nepovažuje za dokonalou. Tak se samy naučí odpouštět a akceptovat svoje vlastní chyby. Mám za to, že je mnohem smysluplnější soustředit se na „teď a tady“, než se neustále srovnávat nebo vyčítat si nezvládnutou situaci. Soustředění se na přítomnost nám přirozeně brání unikat z aktuálního kontaktu s dítětem a okolím a stáváme se tak i mnohem vnímavějšími k sobě.